( Rubrika: postřehy ) Vzpomínka na jednu vraždu

Před 64 lety komunistický režim zavraždil P. Jana Bulu.

Byl večer 25. února 1951, když se P. Jan Bula vrátil z divadelního představení v Chlístově na svoji faru do Rokytnice nad Rokytnou. Tam ho k jeho překvapení čekal někdejší spolužák z moravskobudějovického gymnázia Ladislav Malý. Byl v uniformě příslušníka SNB. Vzpomínali až do rána na staré časy a Malý u Buly přespal. Na druhý den odešel P. Jan vyučovat náboženství. Když se vrátil, nezvaný návštěvník tam stále byl a představil bývalému spolužákovi historku o tom, kterak unesl arcibiskupa Berana a před odchodem před hranice se potřebuje Beran vyzpovídat. Bula mu nejprve uvěřil. Seznamuje ho s dalšími, kteří budou Malého ukrývat. Začátek příběhu, který pro mnohé skončí nepředstavitelně tragicky.

V dalších měsících se snaží Malý P. Jana různě zapojovat do svého „odboje“ – šílené a zmatené snahy o jakési akce proti komunistickému režimu. Bula začíná odmítat. Mezitím se mu dostává varování od P. Podveského, aby si na Malého dal pozor, ale je pozdě… Na komunistický režim má přitom svůj jasný názor. V roce 1949 přečetl statečně několik pastýřských listů, za což byl dokonce odsouzen do vězení, jako mnoho dalších kněží. Trest mu smazala milost prezidenta Gottwalda. Stejného Gottwalda, který brzy rozhodne o jeho osudu. Ladislav Malý realizuje s Drahošem Němcem přepady v Heralticích a Podheralticích. Střílí se. Bezpečnost zasahuje.

Je večer 27. dubna 1951 a opilý Malý přijde s Němcem na Bulovu faru. Žádá pomoc a P. Jan odmítne. Malý vyhrožuje a na konci žádá další alkohol. P. Jan mu nechá hospodyní alespoň neředit líh. Malý vše vypije a odejde. Mezitím bezpečnost získá informace od zatčeného hajného Kopuletého a jeho ženy. Navíc, již od roku 1950 má pod dohledem tzv. Smetanovu odbojovou skupinu. Je rozhodnuto o zatýkání.

Bylo 30. dubna a den před prvomájovými oslavami bezpečnost vpadne do mnoha domácností. Přijdou si také pro P. Jana Bulu. Ladislav Malý přitom unikne a dál se toulá krajem. Výslechy, bití, mučení. Dotazy na jména, na Malého. Velmi brzy jsou hotové protokoly a P. Jan zůstává v jihlavském vězení. Vyražené zuby, někdejší pohledný kněz zmučený po týdnech „práce“ Státní bezpečnosti.

Je večer 2. července 1951, něco málo po půl jedenácté večer. Do babické školy vejdou Ladislav Malý a Antonín Mityska. Padne výstřel a pak je slyšet dávka ze samopalu. Pod schody školy zůstanou tři mrtví, nahoře na schodech sténá zraněný Bláha. Bezpečnost od rána 3. července masivně zatýká. Ve vězení je přitom již od poloviny června babický farář Václav Drbola. Ještě si 5. července dojdou pro P. Františka Pařila do Horního Újezda. V bolíkovickém poli jsou zastřelení Malý a mladý Antonín Mityska. Bezpečnost připravuje rychle, možná až příliš rychle, přijdou monstrprocesy.

Byl 10. červenec 1951, v Praze seděli u stolu čtyři muži, politické vedení komunistické strany. Gottwald. Zápotocký. Široký. Slánský. Schválí tresty smrti v babických procesech. Navrženo je jich osm. Pro první proces jich schválí sedm. P. Jana Bulu si „nechají“ na druhý proces. Až po žních. A rozhodnutí vládců zní jasně. Trest smrti.

Je 15. listopadu 1951 a v třebíčském kině jsou vyneseny rozsudky druhého babického procesu. P. Jan Bula. Trest smrti. Odvolání. Marně. I když, přece jen, alespoň jeden soudce Nejvyššího soudu hlasuje pro zmírnění trestu. V době jednohlasných souhlasů téměř zázrak. Pak žádosti o milost. Ke Gottwaldovi. Do kanceláře prezidenta se dostaví osobně matka. Marie Bulová. Sepíší s ní formální protokol. Ale prezident přece rozhodl již v červenci. Milost se neuděluje.

Byla noc z 19. na 20. května 1951. P. Jan píše poslední dopisy na rozloučenou. „Měl jsem mnoho plánů, jak víš, a stačí maličkost a je po všem. Ale nač nad tím lámat hlavu. Neptej se, proč jsem to musel být právě já. Udělal jsem mnoho práce, na kterou jiní mí předchůdci v Rokytnici potřebovali mnohá léta, aby ji udělali, a já ji udělal za rok, snad proto, že jsem měl vyměřený jen tak krátký život…. Já sám už ničím nemohu Tobě ani sourozencům ani mamince nahradit nic. Nezapomeňte na maminku žádný… Připadá mi, jako bych odjížděl do vzdálených končin, po kterých jsem snad ve snu toužil, vzdálených – odkud, až se vrátím, nenajdu nikoho známého. A protože vím, že návratu není, vím, že Vy přijdete za mnou.“

Je nad ránem 20. května 1951, něco málo po páté hodině. Z cely vyvedou mladého kněze. Je mu 32 let. Na dvoře čeká mistr popravčí. Za 17 minut je konec. Trest smrti byl vykonán. Ale režim je systematický. Ani smrtí to nemá skončit. Ostatky zpopelnit. Aby nezůstalo vůbec nic. Alespoň tak uvažuje systém založeny na hmotě a vzývající materialismus. Jenže co když to nestačí?

Prosinec 2015. Zapečetěné obálky odcházejí do Říma. Blahoslavení. Na P. Jana Bulu se nezapomnělo.

Proto ani my nezapomínejme.

Zdroj: blog.iHned.cz