( Rubrika: postřehy ) Věříme pohádkářům, ne historikům

Pohled na to, jak se ve veřejném prostoru pracuje s naší minulostí. Publikováno na blogu ihned.cz.

Aktuální nervózní a zdánlivě nejistá situace objevuje nové osobnosti, které se „moudře“ vyjadřují k dějinám a ukazují nám, jak si vysvětlovat dnešek. Právě k takovým patří historik V. Vondruška, autor populárních knih o dávnějších dějinách.

Na jeho příkladu lze velmi jednoduše ukázat, že pro chápání světa, dneška i minulosti, jsme mnohem více ochotni naslouchat černobílým pohádkovým příběhům, nežli se pídit po mnohem složitější realitě. Jistě, i velký historik Dušan Třeštík hovořil otevřeně o tom, že každý národ či společenství potřebuje svoje mýty, příběhy – a ty velmi často nesouvisí s historickou realitou. Jde jen o to, jaké mýty a pohádky si dané společenství pěstuje.

Poslední vystoupení V. Vondrušky se pouští nejen do historických paralel – především ve varování před „útoky hord“, dokonce se pouští do boje s politickou – rétorickou korektností. Pouští se tak odvážně nejen na pole dávné historie, ale i lingvistiky a sociologie. Inu, je čas nových proroků, kteří hovoří jinak, než jsme zvyklí. Vondruška dokáže v chytré póze nejprve sdělovat velké pravdy o minulosti – splácá tak do sebe upalování kacířů, muslimské nájezdy a popravy králů – aby vzápětí přenesl tato svá zjednodušení do dnešních časů. Odmítá dokonce slovo „krize“, neboť podle něj zakrývá podstatu útoku na naši civilizaci. Staví se tak do role někoho, kdo „konečně“ říká pravdu o tom, že nám hrozí fatální nebezpečí, kterému se musíme bránit. Při jeho posledních mediálních vystoupeních si nemohu nevzpomenout na úvahy teologa Oty Mádra, který tak přesně popsal chování demagogů – jejich hlavním argumentační municí je strach – jeho vyvolávání, živení a podporování, kde to jen jde. Vondruška nám tak na jedné straně kritizuje naši slabost, na straně druhé podporuje strach z toho, co přijde.

Když už je tím odborníkem na středověk, možná by mohl českého čtenáře obohatit o pohled na Iberský poloostrov před rokem 1492, kdy byl výrazně muslimský – jaké že hrůzy se odehrávaly v tomto barbarském prostoru? Kdo a jak byl utlačován a jak křesťanská civilizace vnesla vzápětí do tohoto prostoru „světlo“? Samozřejmě hovořím ironicky, tento příklad se do obrazu barbarů proti naší civilizaci jaksi nehodí. A vůbec už se nehodí do jeho teze, že si islám prožívá nyní svůj středověk, který již my máme za námi – co žil islám v onom patnáctém století ve Španělsku – se svou vědou, lékařskými znalostmi a uměním? Pravěk?

Nejde však jen o to, co tento nově objevený prorok hlásá manipulativně o minulosti. Jde také o to, co nese za poselství k dnešku. Co je skryto za jeho pohádkami? Co hájí? Co doporučuje? Nic konkrétního se z jeho „mouder“ nedozvíme – snad jen potřebu hájit/bránit naše hodnoty (ale jaké?), zájmy (které to jsou?), atd. Jediným výsledkem těchto tezí, který tam zřetelněji vidím, je snaha o uzavření naší společnosti do xenofobního teplíčka s odmítáním všeho jiného, rozdílného, zdánlivě neznámého. Jako kdyby právě tento přístup v dějinách fungoval. Vytváří tak pohádku o statečných Češích, jejichž hvězdné chvíle jsou v momentech potlačování cizího. Vyhýbá se přitom citlivě např. jak českému antisemitismu na přelomu 19. a 20. století, česko-německému vztahu, který není prost zločinů z obou stran. Je to pochopitelné – každé nejednoznačné „ale“ by mu narušilo jednoduchý děj pohádky a příběhu, který musí být srozumitelný pro nejširší veřejnost.

Přitom, právě teze Dušana Třeštíka o nutnosti a potřebě vlastních mýtů, nabízí i výrazně jiné možnosti a varianty. Nejsem totiž tak naivní, abych předpokládal, že široká společnost bude vnímat dějiny v jejich složitosti, nejednoznačnosti a vzájemném rozporu – to v konečném důsledku není dost dobře možné. Jsou potřeba lidé, kteří dokážou z historie vymodelovat příběh oslovující i dnes, aniž by v sobě nutně nesl nenávist, strach, obavy a uzavřenost. A naštěstí takové máme, třeba pohled Miloše Doležala na P. Josefa Toufara, práce Jiřího Padevěta o těžkých letech mezi léty 1939 a 1945 či schopnosti Pavla Kosatíka předkládat uvěřitelné a oslovující příběhy osudů konkrétních lidí ve 20. století – to vše dává tak trochu naději, že nebudeme pouze obětí prvoplánových zjednodušení.

Je realitou, že budeme vždycky věřit více zručným pohádkářům, nežli historikům, kteří se zmítají ve svých pochybnostech. Přijměme tento prostý fakt. Přijímejme ho však s tím, že máme vždycky šanci si ty správné pohádkáře vybrat a naslouchat jim.