( Rubrika: postřehy ) Toufarův, ne Gottwaldův únor

Kterak "malé" dějiny vítězí nad těmi "velkými". 25. únor Josefa Toufara.

V minulých dnech bylo vzpomenuto dalšího výročí 25. února 1948 jako historického zlomu, po kterém se československá společnost vydala na cestu totality, diktatury, vlády jedné strany. Po tomto datu a komunistickém uchopení moci následovala vlna perzekucí, justičních vražd, spuštění železné opony, bezpříkladné likvidace dosavadních sociálních struktur - to vše ve jménu revoluce. Není ani tak důležité, zda aktuální ideologičtí pohrobci hovoří v politických floskulích o ústavním postupu či nikoliv. Události let 1948 a první poloviny let padesátých tento alibistický argument mažou dosti jasně.

Když však nahlédneme do veřejného prostoru roku 2016, vyvstane logicky otázka po našem vnímání tohoto data jako skutečně klíčového. Neztratil se vzdáleností mnoha desítek let jeho význam? A pokud ne přímo jeho význam, nevytratila se závažnost jeho připomínání? Nepřipomínáme si jej pouze v úzké skupině lidí, zatímco většinu nějaká "příliš dávná minulost" prostě nezajímá? Navíc, v době, kdy je žijeme v pohledu na naše dějiny téměř absolutní možnou relativizaci. Což platí ovšem i o aktuální politice. Ještě před deseti lety by bylo veřejné zpochybňování nebezpečí ruského vlivu na střední Evropu téměř nepředstavitelné. Nyní je to jeden z možných pohledů na věc. Na jedné straně to může svědčit o skutečně bohaté škále názorů ve společnosti, na straně druhé je to mnohem pravděpodobněji záležitost našeho zmatení, kdy nevíme, kde se nacházíme a kam patříme. Kdo neví "čí je" - sebevědomě a jasně - o to jednodušeji naskakuje na tekuté písky propagandy. V něčem se tak únoru 1948 vlastně přibližujeme. Zmatení postojů, pojmů a stanovisek se blíží maximu. Puč může být ústavním krokem, lež mystifikací, krádež odkloněním, bodrost manipulací... V tomto světle aktuálního zmatku se pak může jevit připomínání únorových událostí jakousi nepochopitelnou stafáží ideologických dinosaurů zamrzlých v primitivním antikomunismu.

Jenže. Ale. Ve stejném zmatku nyní promlouvá již několikátým rokem do veřejného prostoru příběh číhošťského faráře Josefa Toufara. Prostého a v nejlepším slova smyslu obyčejného kněze, který se stal obětí komunistického režimu. Zároveň obětí konkrétního estébáckého vyšetřovatele, jemuž umožnila doba a režim utlouct duchovního v ambiciózní představě důležitého politického procesu. Příběh Josefa Toufara promlouvá i po těch mnoha desetiletích mnohem jasněji, důrazněji - a hlavně - nezpochybnitelně. Nejsou to žádné politické intriky, zákulisí, dohody a kompromisy. Je to kněz, kterého semlela totalita. Konkrétní živý člověk ležící celý fialový a žlutý na operačním stole Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze. Umírající, kterému se dostane na desetiletí posledního odpočinku v hromadném hrobě ďáblického hřbitova. Shodou okolností a historickou absurditou umírá Josef Toufar také 25. února, dva roky po komunistickém puči. O desítky let později se pak našel badatel a spisovatel Miloš Doležal, který dokázal jeho příběh představit v mimořádné barvitosti veřejnosti. Nejen představit. Zaujmout. Donutit k přemýšlení. Pozastavit se. Nad sebou samými, našimi dějinami. A jak doufám, také nad tím, co žijeme dnes a kde jsou reálná rizika dneška i budoucnosti.

Únoru 1948 hrozí, že se stane během dalších let jen stínem skutečně prožívaného připomenutí nebezpečí totality. Stane se tak v rámci dlouhodobé relativizace, ale i jistého logického "vyčpění" vzdalujícího se odkazu velkých dějin. Naše naděje v poučení se z minulosti a v životaschopném připomínání rizik, které přináší každá nesvoboda, jsou v Josefu Toufarovi. V té obyčejnosti, konkrétnosti i tragédii. Dokáže přes půlstoletí hovořit mnohem silněji než řvoucí Gottwald na Staroměstském náměstí. Bude to mnohem pravděpodobněji do budoucna Toufarův únor, ne Gottwaldův. A to je dobře.

Zdroj: blog.iHned.cz