( Rubrika: postřehy ) Stonařovské ohlédnutí 1945 - 2016

Dějiny posledního století přinesly mnoha místům naší země příliš trpkého. Snad žádné jiné století neovlivnilo celé skupiny obyvatel tak radikálním způsobem. Byly to dějiny ideologií, dějiny velkých myšlenek, ale i dějiny ztrát a krutosti. Zároveň, dlouhá léta jsme se tvářili, jako kdyby se nás tyto dějiny netýkaly, jako kdyby byly součástí nějakého velkého systému, který se vznáší nad námi. Do jisté míry bezesporu ano. Jenomže dějiny nejsou nějakým přehledem událostí, na které se s odstupem díváme jako by „za sklem“. Jsou dějinami konkrétních lidí, jejich rozhodnutí, jejich slabostí, odvahy i strachu. Jsou dějinami matek, rodin, dějinami dětí.

To jsou také dějiny Jihlavska, Jihlavy i Stonařova v polovině 20. století. Složitý historický vývoj tehdy vyvrcholil nacistickou zločinnou ideologií, která se rozhodla potlačit konkrétní skupinu obyvatel na úkor druhé. Přineslo to v letech 1938–1945 mnoho bolesti, strachu i trpkosti. Následně se na jaře 1945 situace zvláštně otáčí a tentokrát je ze společnosti vylučován příslušník opačného národa. Mluví se o kolektivní vině, o potřebě vyčištění prostoru. Dějiny již nemají být osobní, mají mít kolektivní logiku. Je to v mnohém pochopitelné, ale nikoho to nemůže zbavit odpovědnosti za konkrétní činy, konkrétní slabosti. Tábory zůstávají, jen se mění jejich obyvatelé. Včetně starých lidí, včetně dětí. I tuto konkrétní historii si prožil Stonařov. Byli bychom však opět příliš jednostrannými, pokud bychom nahlíželi na dějiny jen jako na obraz jedné události, byť ve své podstatě tragické. Vnímejme souvislosti, chápejme, co přivedlo obyvatele jednoho státu až na tuto hranici vzájemné nenávisti a neporozumění. Mluvme o tom, snažme se o pochopení.

Dějiny 20. století přinesly mimo jiné také ztrátu důvěry ve spravedlnost. I když se ji snažíme v těchto složitých procesech najít, stále nám uniká, jako kdyby skutečně nebyla z tohoto světa. Je těžké hovořit o spravedlnosti u židovského dítěte z Jihlavy, které odchází s transportem v květnu 1942 do Lublinu. Je těžké hovořit o spravedlnosti u českého dítěte, které ztratí otce zatčeného gestapem. Je těžké hovořit o spravedlnosti u německého dítěte umístěného v červnu 1945 do stonařovského tábora. V popisu dějin se nám ztrácí jednoduchá linka dobrého a špatného. Ale – opravdu se ztrácí? Copak neexistují základní lidské hodnoty? Základní lidská práva? Copak jejich porušování může omluvit – ospravedlnit – nějaká „doba“ nebo „režim“? Obávám se, že nemůže. Proto se při pohledu na naše společné těžké dějiny poloviny 20. století držím myšlenky o nutném vzájemném odpuštění a smíření, které však nesmí jít ruku v ruce se zapomínáním.

Smíření a pochopení musí být spojeno se znalostí a pamětí.

Žijeme v nesmírně rychlé době, událost střídá událost, dějiny se jako by zbláznily a uhánějí vpřed takovou rychlostí, která nám snad ani nedovoluje být jejich skutečnou součástí. Ale není tomu tak, protože to základní se nemění. Život nás, našich blízkých, rodičů a dětí, každodenní starosti i radosti. Minulé století nás však přesvědčilo o tom, jak jednoduché je, aby do našich životů vstoupily ideologie, které pod hesly velkých myšlenek vždy skončily na drátech táborů. Proto nezapomínejme – i uprostřed našich všedních starostí vnímejme svět kolem nás. I dnes je třeba odvaha, i dnes je třeba slušnost a přihlášení se k základním hodnotám tolerance a pochopení. V tomto případě je skutečně historie učitelkou života, byť učitelkou poměrně krutou a přísnou. Je výzvou pro náš dnešek i zítřek našich dětí.

Dějiny totiž netvoří nikdo za nás, tvoříme je my sami, každý z nás. A to je výzva i odpovědnost.