( Rubrika: postřehy ) Byla jednou jedna Invalidovna

Zatím spíše smutný příběh jedinečné památky, která se zaslouženě v posledních týdnech dostala do centra pozornosti.

Byla jednou jedna Invalidovna. Budova to úžasná, úctyhodná  bez přehánění i mimořádná. A v té Invalidovně, původně určené pro válečné vysloužilce a invalidy, sídlil po dlouhá léta archiv vojáků a nějaké ty depozitáře technického muzea. Studovna vojenského archivu byla ještě na konci 90. let krásným historickým místem se starými kamínky na zimu a neopakovatelnou atmosférou doby, kdy si dělal výpisky snad ještě generál Medek… Povodně roku 2002 pak obnažily problém až příliš krutě. Pohled na promáčené archiválie z dějin naší architektury, rozpadající se modely, stavba provlhlá a nevyhovující. Ale to již měl přitom i v roce 2002 nejlepší léta letoucí za sebou. Prázdné chodby zde případného návštěvníka děsily již dlouho, ne nadarmo se spíše stávaly filmovou kulisou, jako v případě Formanova Amadea.

Resort obrany konečně moudře konstatoval, že Invalidovna zjevně nevyhovuje a přesunul archiv na Ruzyň, někdejší depozitáře architektury již dávno zejí prázdnotou a Národní technické muzeum se o své cennosti stará lépe a hlavně jinde. A najednou je zde barokní skvost v širším centru Prahy, v centru Karlína a po několik let se zdá, že nemá v našem dnešním zrychleném světě využití. Na rekonstrukci moc drahý, na využívání komplikovaný. Co na tom, že by jeho smysluplné oživení dalo nový charakter celé čtvrti, co na tom, že by naší prioritou neměly být jen peníze a každodenní profit. Právě v této době kolem roku 2007 vznikla idea přesunout sem polovinu filosofické fakulty Karlova učení. Snaha možná nadšenecká a zdánlivě naivní, ale nesoucí se na dvou základních myšlenkách – zachránit památku a přiblížit se některým evropským centrům (Vídeň, například) vybudováním kampusu v širším centru ve staré památce. Vznikla studie architekta Kupky, včetně odhadu provozních nákladů. Ano, byly to na tehdejší „konstelaci“ veliké prostředky. Jenomže podobné projekty se nedělají v každodenním počtářském rytmu – potřebují vizi a narušení dosavadní politiky „malých krůčků“. Invalidovna se tehdy po roce 2007 novým univerzitním kampusem nestala. Chátrala dál s obrovským otazníkem, co s ní…

Uběhlo necelých deset let a Invalidovna je „najednou“ na prodej. A tu se naštěstí zvednou hlasy upozorňující na absurditu podobného postupu. Zdá se mi, že již tak dokonale totiž privatizujeme náš veřejný prostor, až zaměníme za (zdánlivý) ekonomický profit i vlastní identitu – pokud tedy ještě nějakou máme… Je jen dobře, že se aktuálně v této situaci ozval Národní památkový ústav, který se v osobě své generální ředitelky o budovu během jedné z posledních diskusí přihlásil. Snad bude v tomto příběhu nejhorší zažehnáno. Jenže. Vždycky tady je a bude praktické „ale“. A to se bude ptát na finance na rekonstrukci, na smysluplné využití, na provozní prostředky, na udržitelnost… Prostě bude klást rozumné otázky na budoucnost. Před památkovým ústavem je teď kromě ocenitelné odvahy fatální úkol najít obsah a budoucí vizi objektu. Je přitom zjevné, že to nepůjde bez primární investiční injekce do rekonstrukce, která rozhodně nebude nižší než jedna miliarda. Zní to strašlivě, ale jde o Invalidovnu, nespravujeme a nezachraňujeme lecjaký domeček… O tuto investici se musí dle mého názoru postarat stát – ale ten to logicky nemůže udělat bez garance smyslu budoucího užívání. A tady doufám, že odpor proti privátnímu odkupu se dokáže proměnit v pomoc při hledání obsahu – kultura, školství, veřejný prostor, včetně propojení s obchody, volnočasovou náplní…, atd. Invalidovna prostě musí dostat nový směr.

To vše bude bezesporu nesmírně těžké, ale ne nemožné. Ze strany všech, komu o Invalidovnu jde, nestačí teď jen držet palce. Je nutné přijít a nabídnout pomoc. Jinak tento příběh zase na léta a desetiletí po krátkém a nadějném nadechnutí dobře neskončí.