( Rubrika: média ) Ti dávní mrtví od Babic. A proč nás stále zajímají

edit Mladá fronta Dnes, 21.7.2016

Záhadná tragédie stále fascinuje. Sice od ní nyní uplyne už celých pětašedesát let, ale nezapomíná se. Události v Babicích na Třebíčsku z léta 1951 jsou navzdory časovému odstupu stále v centru pozornosti veřejnosti. Objevila se opět řada článků, právě vyšla nová, výborná kniha historika Michala Stehlíka, ale pořád jako by nám pointa příběhu unikala. Proč museli zemřít tři funkcionáři ve škole v Babicích a jedenáct lidí na šibenici? Proč zemřeli další v poli, ve vězeních? Proč byly stovky nevinných lidí poslány do vězení či vyhnány z domovů? 
Pozoruhodné je, že v dnešní době, kdy jsme svědky teroristických útoků v celém světě, při nichž nevinní umírají po desítkách, tato událost stále budí takový zájem. 

 

Zdá se, že to není jen kvůli úsilí, s nímž ji propagandisticky využil komunistický režim, jenž nabídl svou verzi v seriálu Třicet případů majora Zemana. Na ten už se snad zapomíná. Tedy doufejme. Možná je to jen další starý příběh podobný tomu o Mašínových, s nímž si nevíme rady. Za války jsou obě strany jasně dány: okupanti proti domácím. Němci proti Čechům. Svým způsobem i s příběhy z doby sovětské okupace ze srpna roku 1968 si spíš poradíme než s pozdější dobou, kdy s Čechy účtovali Češi. 

Zatímco letos v červenci uplynulo pětašedesát let od střelby v babické škole, v srpnu si připomeneme pětašedesát let od prvních poprav. Nevinní lidé byli posláni za Babice na smrt: možná to je ten správný konec, za jaký tohle všechno uchopit, protože mnohé by soudili, trestali, zřejmě i vraždili a vyhnali z domova, i kdyby Babic vůbec nebylo. Možná ani ten útok ve škole nebyl jen zmateným aktem psychopata, za jakého bychom asi jeho strůjce dnes označili, ale především aktem zoufalství. Taková byla padesátá léta; většina těch lidí se samozřejmě jen bránila, ne vždy jim to zrovna šlo a možná ne vždy ta obrana byla přiměřená – řečeno současným slovníkem. Ale nemůže být pochyb o tom, že v babické škole zabíjelo zoufalství. Tak to ostatně už tehdy napsal Ferdinand Peroutka a nejspíš měl pravdu. 

S osudem Babic jsem se při své práci potkával mnohokrát: byl jsem u Nejvyššího soudu při rehabilitačním řízení, s režisérem Slávkem Bařinkou jsme natáčeli dokument pro Českou televizi, s Miroslavem Kasáčkem (pro jehož rodinu byly Babice osudné) jsme později napsali knihu Mlynáři od Babic a dnes připravujeme knihu o popravených kněžích Janu Bulovi a Václavu Drbolovi. Setkali jsme se s mnoha pamětníky; většina jich dnes už nežije, ale dokud byli na světě, považovali za smysl svého života hledat pravdu o Babicích. Tedy – proč jistý dobrodruh a pravděpodobně i psychopat zaútočil na funkcionáře v babické škole? 

Dnes víme, že je to jen jedna (malá) část skládačky. Protože skutečné příběhy jsou jinde: tvoří je kněží, kteří bránili svou víru dávno před Babicemi, a sedláci, kteří bránili svou půdu; možná ti sedláci bránili obojí současně; v každém dobrodružném filmu z amerického Západu vidíme farmáře, jak brání svůj majetek: a je tam za hrdinu, protože, jak se říká, majetek zavazuje. Z těch zamotaných babických událostí dnes fascinují hlavně dva osudy, které jsou silné i samy o sobě. Osudy kněží Václava Drboly a Jana Buly. Už je v plném proudu řízení, na jehož konci mají být prohlášeni za blahoslavené. Podobně jako umučený kněz Josef Toufar nám všem – věřícím i nevěřícím – ukazují nezlomnost a vyrovnanost tváří v tvář brutalitě.

Zrdoj:
Očima Luďka Navary, spolupracovníka MF DNES
Mladá fronta DNES, 21.7.2016

 

Poslední články v rubrice

Použité štítky

Babice Historie poprava