( Rubrika: média ) Mýtus žoviálního Jendy Masaryka

edit Katolický týdeník, 12. 3. 2018

Krátká úvaha k výročí smrti Jana Masaryka.

Na veřejnosti se po sedmdesáti letech znovu objevují spekulace o tom "jak to vlastně bylo", vzpomíná se na "oblíbeného diplomata a ministra zahraničí" a čas od času se přece jen připomene i Masarykova složitá role v únorových dnech, stejně jako problémy spojené s jeho psychikou. Ani tyto "drobné" momenty však nedokážou narušit až myticky pozitivní obraz Jana Masaryka. Toho žoviálního asertivního člověka, skvělého lidového řečníka, muže mimořádně oblíbeného. Jeho smrt pak do tohoto mýtu více než zapadá. Ale. Koho máme v osobě Jana Masaryka ve skutečnosti před sebou?
Především syna svého otce. Jan Masaryk se musel celoživotně potýkat s až zbožštěním postavy Tomáše G. Masaryka. A vyrovnával se s tím velmi těžko. Přinejmenším proto, že byl povahy naprosto odlišné než jeho workoholický a přísností oplývající otec. Zároveň byla Československá republika tak úzce spjata se jménem Masaryk, že i na Jana to kladlo mnohem vyšší nároky. O tom, že si to dobře uvědomoval, svědčí i slova z jeho prvního rozhlasového projevu z Londýna 8. září 1939, kdy pár dní po vypuknutí války dává naději domů do Protektorátu se slovy: "Při jménu, které nosím…".
Kariéra Jana Masaryka dostává nový rozměr právě po roce 1939. Ve spojení s Edvardem Benešem a zahraničním odbojem se stává jedním ze symbolů – je obrazem naděje na vlnách BBC. Z mého pohledu je to vlastně nejsvětlejší okamžik a vklad Masarykova života do dějin naší země. Skutečné kontury zahraniční politiky však držel už několik desetiletí v rukou Edvard Beneš. A během války pak kromě Beneše postupně i českoslovenští komunisté v Moskvě.
Jan Masaryk přijíždí do osvobozené vlasti jako symbol naděje i kontinuity. Situace se však změnila, neboť Sovětský svaz se stal hlavním hybatelem naší zahraniční politiky a Jan Masaryk s tím nic neudělal. Na jeho ministerstvu měl stále větší moc státní tajemník a komunista Vladimír Clementis. Masaryk nedokázal hrát žádnou vyvažující roli mezi Západem a novou mocností z Východu, jíž se jako mnozí ostatní bál. Přitom byl veřejností stále vnímán jako jistý neformální garant pokračování ideálů spojených se svým otcem. Jeho role v únorových dnech roku 1948 pak zpečetila rozpaky, které jeho kariéra ministra zahraničí obnáší. Nepodal demisi, jakkoliv musel vědět, co se kolem něj děje. Vznikly seznamy nepohodlných lidí, včetně pracovníků jeho ministerstva. Komunisté byli v ulicích se zbraněmi Lidových milicí. Sekretariáty ostatních stran byly obsazeny. A on, Jan Masaryk, bezpochyby v těžkém duševním stavu, nepodává demisi a pokračuje i v nové Gottwaldově vládě. Pro demokraty zklamání, pro komunisty vítaný "plakát", který dokázali využít ve stylu – "vždyť i Masaryk jde s námi".
Jan Masaryk zklamal. Ale nezklamal "ze dne na den". V kontextu jeho celoživotního působení nejde vlastně o překvapení. Navíc si můžeme zaspekulovat i o tom, že svoji roli mohla hrát vize jeho možného prezidentství po Edvardu Benešovi – i to možná padalo v Gottwaldových argumentech v únorových dnech. Jeho smrt pak jen korunovala mýtus. Ale lidé potřebují tklivé příběhy, a jedním z nich je i mýtus žoviálního "Jendy Masaryka". 

Poslední články v rubrice

Použité štítky

Jan Masaryk komunismus