Od roku 2014 jsem již podruhé náměstkem generálního ředitele Národního muzea (poprvé to bylo 2003-2005). Mám na starosti expozice, výstavy, správu sbírky, vědu, edice, část zahraniční spolupráce vyplývající z těchto agend. K tomu se snažím fungovat též autorsky, naposled jako hlavní autor výstavy Fenomén Masaryk (2017) nebo aktuální garant budování Dětského muzea.

Narodil jsem se v Třebíči, rod Stehlíků pochází ze Staré Říše a je spřízněn s rodinou Josefa Floriana. V prvním roce života se rodiče přestěhovali do Dačic, které jsou mým domovem, mí přátelé a většina rodiny jsou pevně spjati s Vysočinou. A děti? Ty jsou největším zázrakem mého života.

Můj domov mi není lhostejný. I proto už sedmnáct let spoluorganizuji Dačické barokní dny, vydával jsem zde kulturní časopis, inicioval jsem pamětní desku židovským obětem v Dačicích a podílel se na připomenutí politického vězně JUDr. Františka Valeny. Byl jsem u projektů spolupráce s Rakouskem a několika výstav připomínajících společné dějiny. Ale nechci zůstávat jen v historii, prací v zastupitelstvu v letech 2014-2017 a dalšími projekty se snažím o přítomnost i budoucnost.

Děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jsem se stal v 29 letech v roce 2006 a svůj mandát jsem obhájil i pro druhé funkční období v roce 2010. Osm let v čele fakulty v letech 2006 až 2014 byla jedinečná zkušenost, mojí vizí bylo udržet kvalitu vzdělávání a přesvědčovat okolní svět o smysluplnosti humanitních věd. Nejcennější bylo setkávání se s inspirativními osobnostmi.

Že jsou dějiny můj osud, jsem věděl od prvního stupně základní školy. Tehdy to byli rytíři a králové, ty pak vystřídalo bouřlivé 20. století, kterému se věnuji. Historie je pro mě fascinující svět objevování příběhů těch před námi. A když už člověk bádá, měl by umět své poznatky předávat dál - moji studenti jsou pak nejlepší zpětná vazba.

Nikdy jsem nechtěl bádat jen někde v klidu archivu, proto píši knihy a baví mě příprava výstav. Věřím, že neexistuje nějaká „velká“ a „malá“ historie. Proto píši o dějinách Dačic, Slavonic, Českého Rudolce, Telče, Jihlavy i celého kraje. Mým srdečním příběhem je babický příběh 1951 spojený s mou rodinou. Z výstav byla nejkrásnější práce na Dolnorakouské zemské výstavě 2009 v Telči nebo příprava nových expozic v Třebíči – v obou případech jsem byl hlavním kurátorem expozic.

Není mi lhostejné, co žijeme, proto se snažím být aktivní. Ať už to je či bylo v dačickém zastupitelstvu, v Radě Českého rozhlasu, v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů nebo v mnoha veřejných vystoupeních, článcích, rozhlasových i televizních pořadech. K důležitým věcem se nesmí mlčet.